Aktuální počasí

Počasí dnes:

22. 10. 2018

poloj

Bude skoro jasno až polojasno, během dne od SZ přibývání oblačnosti a místy déšť nebo přeháňky. Ráno místy mlhy nebo zataženo nízkou oblačností. Denní teploty 12 až 16°C. Noční teploty 5 až 1°C.

Přehrát/Zastavit Další

Virtuální prohlídka


Virtuální prohlídka

Vyhledávání

rozšířené vyhledávání ...

Fotogalerie

Náhodný výběr z galerie

Náhodný výběr z galerie

Nechanická kaplička

Navigace

Obsah

Historie obce

Nové Mitrovice

První písemná zpráva o obci pochází z roku 1626. V té době byla obec ještě pouhou osadou jménem "Hutě", kterou tohoto roku tvořilo pouze 8 chýší a patřila k Železnému Újezdu, který byl založen v roce 1349. Jak sám název napovídá, těžila se již v první polovině 17. století na území dnešních Mitrovic železná ruda. Ke konci 17. století se zde, na místě s názvem "Na stříbrných horách", dokonce dolovalo stříbro, naleziště však nebylo velké, a proto byla těžba záhy ukončena.
   Obec dostala název po rodu Vratislavů z Mitrovic (na Sedlačansku), kteří své panství, včetně Nových Mitrovic, spravovali ze Spáleného Poříčí, kde měli své sídlo. Název "Nové Mitrovice" jako takový, je v čížkovské kronice poprvé zmíněn až roku 1708.
   Hrabě Václav Hynek Vratislav z Mitrovic sem povolal na práci mnoho horníků, hutníků i dělníků německých. Staré hutě tak byly zvětšovány, přestavovány a chýší v osadě přibývalo, až vznikla vesnice. Hrabě zde nechal rovněž postavit několik nových domků o dvou světničkách a v roce 1717 zde, dle historických pramenů, stálo již stavení osmnáct. Jiří Zdeněk Vratislav z Mitrovic zde pak nechal vystavět dřevěný jednopatrový zámeček, poplužní dvůr a hostinec.
   Obyvatelstvo se na tomto území v době rozmachu těžby a zpracování železné rudy zabývalo zejména touto činností, zatímco práce na polích, kterých zde bylo málo a jejich půda byla navíc kamenitá a neúrodná, tvořila jen obživu doplňkovou. O tomto faktu svědčí koncentrace povolání jako šichmistr, horník, slévač, kolmesr (měřič dřevěného uhlí na vytápění hutní rudy) a uhlíř (pálil dřevěné uhlí v milířích ve zdejších lesích).
   V roce 1715 převzala od Vratislavů z Mitrovic spálenopoříčské panství hraběnka z Clary a Aldringen, Anna Polyxena, rozená des Fours. V tomto období byl další rozvoj hutnictví a železářství v Nových Mitrovicích pozastaven, spíše upadal. Některé německé rodiny hutníků a dělníků se vystěhovali zpět do rodné země a ostatní se podřídili nadcházející situaci a začali se více věnovat zemědělství. V nových Mitrovicích se tím v 18. století konečně zvýraznila řemesla a živnosti jako - mlynář, kolář, šenkýř a kovář.
   V roce 1722 byl, za podpory hraběnky Anny, položen základní kámen k budoucí osmiboké kapli sv. Jana Nepomuckého, jež byla roku 1726 vysvěcena. Sloužila především potřebám zdejších horníků. Roku 1727 byla v obci nedaleko fary v panském domku (dnes čp. 28) založena škola, kterou navštěvovaly i děti z Mítova. Od téhož roku byla v obci zřízena administratura, jež byla v roce 1747 dokonce povýšena na faru. Tím přestaly být Nové Mitrovice závislé na Čížkově, k jejímž faře až doposud náležely. Duchovní měl prozatimně bydlet ve zdejším dřevěném loveckém zámečku, ale protože k výstavbě nového farního domu nedošlo, byla fara zřízena v onom zámečku.
   V roce 1749 prodala hraběnka Anna celé spálenopoříčské panství Metropolitní kapitole u sv. Víta v Praze, která je držela až do zrušení patrimoniálního zřízení do roku 1850, kdy začaly Nové Mitrovice opět patřit pod Okresní úřad Rokycany až do roku 1855. Z tohoto období, přesněji z roku 1760, pochází socha Panny Marie Svatohorské stojící dnes na návsi v obci. V roce 1766 byl vysvěcen novomitrovický kostel a v roce 1785 byly "dvorním dekretem" upraveny hranice novomitrovické farnosti, pod níž od této doby spadaly i obce Chynín, Mítov, Planiny a Nechanice.
   V roce 1821 byla též upravena škola, byla pro ni postavena nová jednopatrová budova (dnes čp. 70), která byla kryta šindelem a v tomto původním stavu zůstala až do roku 1897. Teprve roku 1898 byla provedena její přestavba, při níž byla střecha i stropy staré školy úplně strženy, takže zůstaly pouhé zdi. Budova byla západním směrem rozšířena o dvě učebny a přikryta taškami. Přechodně se vyučovalo také v jiných pronajatých domech čp. 28, 15, 9 a 97.
   V roce 1825 žilo v obci Nové Mitrovice 425 obyvatel, z nichž 14 bylo židovské národnosti. V roce 1843 se počet lidí zvýšil již na 699. Ke starším řemeslům a živnostem výše jmenovaným přibyly roku 1836 nové - pekař, truhlář, bednář, hrnčíř, krejčí, švadlena a kupec, další řemesla v souvislosti s rozvojem a oživením těžby železné rudy přibyla pak roku 1841 - 1867, a to havíř, pecéř a horolez. Hutnictví hrálo v životě obyvatel obce klíčovou úlohu a zabývalo se jím 114 dělníků, kteří ročně vyrobili 13 100 centů litiny a železa v ceně více než 52 000 zlatých.
   Nejstarší novomitrovická pec prý stávala pod místní nádržkou, o čemž svědčí dodnes zachovalá velká hromada strusky pod stupníkem a dále pak jméno místní trati směrem k lesu vedle stupníku "Na peci" a v neposlední řadě v sousedství stojící panská hájovna čp. 2 a 111, bývalý "šichthaus" (hutní dům). Tato nejstarší pec byla v provozu do roku 1838 a stávala až do čtyřicátých let 19. století. Stavba nové pece byla započata roku 1838 a byla postavena v místě, kde nyní stojí dům čp. 102 (proto také místní označení "V huti"). Poprvé byla uvedena do chodu roku 1841 a fungovala až do roku 1867. V roce 1847 byl v nové huti vyroben železný kříž, který stojí dodnes na návsi.
   Vyhaslá pec pak stála ještě řadu let a byla postupně rozebírána občany, kteří potřebovali stavební materiál. Na jejím místě byl v 90. letech 19. století postaven dům (dnes čp. 102), který je v současné době majetkem obce. V místě, kde stávala kolna na materiál železné huti, byla v roce 1868 zbudována sklárna fungující až do roku 1931. Mnoho zdejších obyvatel našlo v této sklárně obživu a pro její provoz byli povoláni skláři také z Pelhřimovska, Pacovska a dalších míst. Pozůstatkem sklárny je dnes již jen vysoký komín.
   Z původní zástavby lidové architektury se do dnešní doby v obci nejlépe dochovalo roubené stavení s čp. 39 pocházející patrně z 18. století. Ostatní roubená stavení doznala s přibývajícími léty větších stavebních úprav.
  Od roku 1868 do roku 1945 patřily Nové Mitrovice pod okresní úřad v Plzni. V tomto období dosáhl počet obyvatel v obci nejvyššího počtu od doby jejího založení, v roce 1880 to bylo 830 lidí. Rovněž novomitrovická škola zaznamenala roku 1872 nejvyšší počet žáků, a to 408, v dalších letech, z důvodu vzniku samostatných škol v okolních obcích, počet školáků už jen klesal, klesal ovšem také počet obyvatel vesnice, roku 1890 zde žilo 706 lidí a k roku 1930 se počet usedlíků snížil na 580.
   Za zmínku jistě stojí i záslužná společenská a vzdělávací činnost zdejšího obyvatelstva, roku 1893 byl v Nových Mitrovicích založen sbor dobrovolných hasičů, roku 1894 Občanský vzdělávací spolek "Pravda" a v roce 1941 divadelní spolek "Maska". Z významných osobností pocházejících z Nových Mitrovic je třeba jmenovat známého spisovatele, novináře a vlastence Josefa Lindu, hudebníka a skladatele Dr. Emanuela Maršíka, varhaníka Františka Fraského, hudebníka a skladatele Ludvíka Lošťáka a v neposlední řadě akademickou malířku Olgu Hovorkovou - Skaličkovou.

Nechanice

První zmínka o obci, dle historicky méně věrohodných materiálů, pochází již z roku 1115, kdy prý Nechanice náležely ku klášteru v Kladrubech. Později připadla obec k těnovickému statku a následně k poříčskému panství. V roce 1850 přešly Nechanice pod správu panství hradišťského, v jehož vlastnictví zůstaly až do zrušení vrchnostenského zřízení. Od tohoto období osudy Nechanic, Nových Mitrovic, Mítova a Planin splývají.
   Nejstarší část vsi byla patrně okrouhlice tvořená devíti selskými grunty, která byla však dlouholetým vývojem značně změněna. Po třicetileté válce měla obec původních devět usedlostí a ani později se vůbec nezvětšovala. Až v roce 1788 zde stálo 19 popisných čísel a roku 1843 pak 32 stavení.
   V roce 1892 byla ve vsi otevřena jednotřídní obecná škola, a jelikož Nechanice neměly vlastní budovu, byla najata místnost u Václava Pracny. Teprve roku 1894 byla prvně vyučováno v nové školní budově, jíž se stal dům s čp. 5. V roce 1897 byla v obci postavena také kaple.
   Hlavní obživou zdejších obyvatel bylo zemědělství a v roce 1895 byl v obci založen Hospodářský spolek, roku 1923 kroužek divadelních ochotníků a v roce 1941 sbor dobrovolných hasičů.

Mítov

První písemná zmínka o obci Mítov pochází z roku 1349, jež popisuje Mítov jako kolonii, která byla založena lidmi ze sousedního Rožmitálska. Vlastní obec vznikla jako ves shlukového a částečně jednořadového typu. Na počátku svého vzniku byl Mítov zemědělskou obcí.
   V roce 1588 patřila obec k majetku rodu Gryspeků, kteří Mítov připojily k mirošovskému panství a roku 1616 za Vratislavů z Mitrovic byla obec připojena k panství poříčskému, k němuž patřila až do zrušení patrimoniálního zřízení. Další historický vývoj Mítova pak splývá s osudy obce Nové Mitrovice.
   Nedaleko obce stojí dvě hradiště, která zde vznikla zřejmě již v prehistorické době. Prvním z nich je hradiště Kokšín, jež se rozprostírá na stejnojmenném vrchu v nadmořské výšce 675 m. n. m. Od Mítova je kokšínský vrch vzdálen zhruba 1 km a jeho jméno pochází pravděpodobně od osobního jména jistého Kokeš, zdejšího hajného. Jsou zde zachovány zbytky ranně historického hradiště, jehož valy tvořící opevnění jsou vyhotoveny z křemene a táhnou se podél ve tvaru obdélníka o celkovém obvodu přes 400 metrů. Nejzachovalejší je jižní část valu, která má délku asi 80 metrů. V roce 1955 byla na Kokšíně vyhlášena Státní přírodní rezervace, jejímž účelem bylo ochránit letitý smíšený les s původní květenou o stáří porostu 220 let.
   Druhým hradištěm je mítovský hrad, jinak zvaný "Liškův", ležící nedaleko zdejšího kamenolomu. Hrad je nazvaný podle rodu Lišků, kteří zde vlastnily části pozemků.
   Na počátku třicetileté války stál v Mítově jeden selský statek, dvě chalupy a panský mlýn. Po válce zůstala velikost obce nezměněna.
   V okolí obce Mítov, Nechanice, Nové Mitrovice a Planiny se již od první poloviny 17. století dolovala železná ruda. Pec stávala v obci od konce 17. století u mlýna čp. 14. Díky hutnictví se obec začala kolem roku 1700 značně rozrůstat, v roce 1713 bylo v Mítově již osm stavení. O rozmachu železářské výroby v této oblasti svědčí i výskyt povolání hutníka, pecaře a uhlíře v roce 1713, ale pracoval zde též panský šenkýř a panský mlynář.
   Čtyři nová stavení ve vsi přibyla v první polovině 18. století a další rozmach obce proběhl v první polovině 19. století, v roce 1843 zde bylo již 36 domů.
   Dobývání železné rudy začalo však záhy upadat a mítovská pec byla časem zrušena. V obci byl pod dolejším rybníkem, proti čp. 18, zřízen železný hamr na zbraně, v němž se později kovaly lopaty, sekery, motyky, pluhy a také pily, zanikl roku 1875. Po jeho zrušení byla u dolejšího rybníka zřízena vodní pila a vedle ní soustruh. Vodní pila v roce 1893 vyhořela.
   V první polovině 19. století žily v obci většinou hutníci, horníci a dělníci zaměstnaní v hamru na zbraně. Počet obyvatel byl nejvyšší roku 1880 a od této doby už jen stále klesal. V současné době obec spadá pod Nové Mitrovice a žije zde dohromady 337 obyvatel.
   V Mítově se zachovalo několik cenných roubených staveb lidové architektury, mezi něž patří především dům s čp. 14 - roubený patrový mlýn s pavlačí a se zachovaným vnitřním zařízením, českou mlýnskou stolicí o jednom složení a mlýnským kolem, k němuž byly vybudovány vantroky s náhonem. Mlít se zde přestalo v roce 1926 a od roku 1953 je objekt chráněn státem.
   Dalšími významnými památkovými budovami jsou roubená stavení s čp. 7, 17, 18, 23 a 27.
   Mezi nejstarší známá jména rodů vyskytujících se v obci již v 17. století patří rod Tobiášů, Mašků, Otčenášků a Lišků.

Planiny

Spálenopoříčský kraj oplýval vždy množstvím hustých lesů, močálů, bažin a divoké zvěře, nikde nebyly tehdy cesty ani schůdné komunikace, a proto byl vstup do dějin poznamenán značným zpožděním. Osady vznikaly především v místech, kudy procházely obchodní cesty, a kde se vyskytovaly příznivější podmínky, k výstavbě vesnic, například v podobě úrodné půdy.

Nejstaršími vesnicemi u nás jsou dle archivů a spisů Nechanice, založené roku 1115, Čížkov z roku 1140 a Přešín z roku 1239. Ve 14. století zakládali rožmitálští páni vesnice také v brdských lesích, například Mítov v roce 1349, Železný újezd a Chynín v roce 1379. K většímu rozvoji zdejšího chudého kraje došlo po roce 1700, neboť se v širokém okolí začala těžit železná a stříbrná ruda. Doly vznikaly na Kokšíně, Koralce, u Nechanic, v Žižkovně a na Zeleném vrchu. Dodnes všude nacházíme prohlubně, jámy a hluboké krátery. Na málo výnosné těžbě se podíleli Vratislavové z Mitrovic, páni z Poříčí.

V roce 1715 převzala od Vratislavů z Mitrovic spálenopoříčské panství hraběnka z Clary a Aldringen, Anna Polyxena, rozená des Fours, která přechodně přebývala v Praze a na loveckém zámečku v Nových Mitrovicích, nyní čp. 1 (fara). V tomto období byl další rozvoj hutnictví a železářství v Nových Mitrovicích pozastaven, spíše upadal.

V době nejvyššího rozvoje k nám ale byli zváni zkušení odborníci z Německa, aby pomáhali a předávali zkušenosti našim dělníkům a hutníkům. Mnozí mistři v kraji záhy zdomácněli, počeštili se a usadili se zde natrvalo. Mezi nejznámější německé rody patří zejména rod Moserů, který žil v nedalekém Mítově. K dolování patřily známé hutě, a proto zde vznikla roku 1626 stejnojmenná osada, jež původně náležela k Čížkovu. V roce 1708 byla v matrice již vedena jako "Nové Mitrovice". Pece v hutích byly vytápěny dřevěným uhlím, které zajišťovali uhlíři kácením a pálením lesních porostů. Spotřeba uhlí byla veliká, kolem dokola se tak tvořily mýtiny, paseky, pláně a planiny, a odtud tedy jméno "Planiny", které obdržela nově vzniklá osada u Kokšína, založená počátkem 17. století.

V roce 1701 - 1705 zde bylo postupně postaveno dvanáct dřevěných, roubených chaloupek planinských uhlířů. Ruda se tavila ve čtyřech pecích. První z nich stávala pod novomitrovickým kostelem, druhá u čp. 102 v Nových Mitrovicích, třetí poblíž čp. 14 v Mítově a čtvrtá se nacházela v Hořehledech. V hutích pracovalo rovněž několik planinských občanů a na lesních pracích se tu podílelo 25 uhlířů.

V Mítově byl za združené pece zřízen hamr na zbraně, jehož nájemníky se stali Wolfgang a Jakub Moserovi. Vyráběly se zde lopaty, sekery, pluhy a pily s označením "MM - Moser - Mítov". Koncem 18. století byl hamr zrušen a na jeho místě byla vybudována vodní pila na výrobu šindelů, která později vyhořela. Záhy byla nahrazena pilou parní také na výrobu šindelů a prken, rozvážených po celém okolí, postavena byla na Planinách pod panským dvorem a práce zde řídili strojníci Jindřich a Albert Moser z Mítova, zaměstnávali zde dělníky z Planin, ale i z Mítova a Nových Mitrovic. K velké škodě všech byl provoz na pile počátkem 19. století zastaven a objekt s hájovnou připojen k Mitrovicím.

Pod obec Nové Mitrovice patřily Planiny od roku 1927 a od 25. října 1927 byly Planiny samostatnou obcí s obecním úřadem a prvním starostou Josefem Černým, který obec spravoval do 18.11. 1945.

Cesty místních obyvatel většinou směřovaly do Nových Mitrovic, kde byla škola, fara s kostelem, pošta, kampelička a četnická stanice.

V roce 1927 byl založen sbor dobrovolných hasičů a téhož roku byla rovněž postavena hasičská zbrojnice a zakoupena ruční hasičská stříkačka. V roce 1927 byla do obce Planiny zavedena elektřina.

V roce 1931 byla postavena dřevěná zvonička na pozemku metropolitní kapituly tesařem Josefem Černým a Františkem Kopeckým, která byla vysvěcena na sv. Annu, 26. července 1931, dp. farářem Václavem Proškem s ministranty Fr. Živným a Janem Lindou z Nových Mitrovic, za hojné účasti občanů a p. Dr. Jaroslava Kulače, kanovníka pražské metropolitní kapituly u sv. Víta v Praze, hosta na dovolené na myslivně v Planinách a dárce zvonu vážícího 26 kg, který byl zavěšen do věže zvoničky. Obecní zvoník pak zvonil každé ráno, poledne a klekání až do roku 1943 (období německé oupace), kdy byl zvon ze zvoničky sejmut, zrekvírován a převezen do Německa. Rekonstrukce dřevěné zvoničky a zavěšení nového zvonu proběhla v roce 2001. Dne 21.7. téhož roku byla do věže zvoničky uložena pamětní listina spolu s fotografiemi Planin a sadou oběžných mincí ročníku 2001 České republiky.

Ke sloučení obcí Nové Mitrovice a Planiny došlo 1. ledna roku 1964. V současné době jsou obce Planiny, Mítov, a Nechanice částí správního obvodu obce Nové Mitrovice a zastupitelé těchto čtyř obcí jsou voleni do obecního zastupitelstva Nové Mitrovice na čtyřleté období.

 

Rod básníka Josefa Lindy v Nových Mitrovicích
Václav Davídek, 1939

Básník Josef Linda narodil se z hutnicko-rolnického rodu, usedlého ve vsi jménem Nové Mitrovice, ve farnosti prvně čížkovské a od r. 1727 vlastní, na někdejším panství městačka Spáleného Poříčí v kraji plzeňském.

V místech, kde stojí jeho rodiště, bylo roku 1626 jen osm chýší, patřících ke vsi Železnému Újezdu. Ty byly zvány a v matrikách zapisovány jako „Hutě“. Ke konci 17. století, když majitel poříčského panství Jiří Zdeněk Wratislav z Mitrovic obnovil a rozšířil zdejší dolování původně jen stříbra („Na stříbrných horách“) v dobývání železné rudy, povolával sem německé hutníky a založil vesnici, kde nechal vystavět více chalup o dvou světničkách a místu dal jméno podle svého predikátu Nové Mitrovice.

Poprvé se čte toto jméno v čížkovské matrice u zápisu ze dne 8. března 1708. 
V přiznáních tzv. tereziánského katastru r. 1713 se praví: „Mitrovice, kteréž teprv od nějakých 18 let vyzdvižené a ex puro dominicali fundo, toliko samí hutníci a uhlíři se tam vynacházejí, však mnozí své vlastní domky mají a z nich ročně po 3 i 4 zlatých platí.

 

V čas žně, sena dělání po 3 dnech pěší robotu vykonávají, však polí málo, leda co jim tak vrchnost dovoluje z panských vejplanků dělati, nemají, půda sice velmi špatná, kamenitá jest, jakž přiložený popis ukazuje, i také obecní sousedé, že to samé grunty jsou, stvrzovali. Kteréž také jim toliko do vůle vrchnosti zanechané jsou, které vrchnost zase buď k zarostení lesem aneb jinak obrátiti může. Mají zaplacených domků 9, nezaolacených 9 panských.“

Jména usedlíků tu uvedena nejsou. Novomitrovické rody čteme prvně zapsány až v pozemkové knize, jmenují se tu roku 1738 tyto: Erman, Tampa, Dobiáš, Kučera, Havránek (3 x), Linda (2 x), Valenta, Prokůpek, Holub, Endler, Terš, Nový, Vojáček (4 x), Bouček, Baloun, Mašek, Klenc, Janeš, Maršová a Pipl. Jak patrno, některé rody opakují se tu ve dvou i více rodinách a příjmení jsou většinou česká. Lindové jsou zaznamenáni dvakrát, a to Matěj Linda ve stavení pozdějšího čp. 24 a Jan Linda v čp. 23. Snad to byli bratři, možná i otec a syn. Příjmení (Linda - Linde, lípa) a okolnost, že jeho nositelé jsou ve vsi nedávného německého založení, vede k myšlence o pravděpodobném rodovém původu.

Nejstarším zjištěným přímým předkem - pradědem básníka Josefa Lindy je právě roku 1738 jmenovaný Matěj Linda (*cca 1668, + 14. 7. 1748). Jeho vrstevníky krom již výše citovaného Jana žijícího v čp. 23 byli ještě Martin a Mikuláš Lindové, patrně sourozenci prvých dvou. Básníkův praděd Matěj Linda měl s manželkou Annou (+ 1762) syna a nástupce Petra Lindu.

Petr Linda byl dvakrát ženat , poprvé s Annou roz. Havránkovou dne 24. 11. 1748, podruhé pak 4. 1. 1780 s Kateřinou vdovou Tampovou, ale všech sedm dětí měl Petr Linda z prvého manželství. Básníkův praděd Matěj i děd Petr žili s rodinami v novomitrovickém domě čp. 24, který dle všech dosavadních archivních zjištění tedy byl vůbec prvním domovem Lindova rodu.

Petrův syn (básníkův otec) Emanuel Linda se odtud přiženil do čp. 15, kde ze soupisu r. 1738 známe nejstaršího Jana Endlera a pak r. 1745 Václava Dobiáše. Emanuel Linda si tu vzal v září roku 1788 pannu Dorotu, dceru zmíněného Václava Dobiáše, usedlého zde od roku 1745 a při jejich svatbě stáli svědky vážení měšťané spálenopoříčští. Z tohoto manželství a z tohoto mitrovického domu čp. 15 vzešel náš básník Josef Linda. Jeho otec Emanuel se pak ještě oženil podruhé 26. 11. 1809 s vdovou Rosalií Novákovou.

Z manželství Emanuela Lindy s Dorotou roz. Dobiášovou vzešlo celkem 6 dětí, 3 synové a 3 dcery. Dva chlapci však zemřeli v dětském věku, takže zůstal sám budoucí literát Josef se třemi sestrami. Josef vynikal neobyčejným nadáním a proto zásluhou místního pana faráře P. Jana Pecha byl dán na studie. Nejprve do Plzně na gymnasium a tamtéž pak vystudoval dva ročníky filosofického kursu v letech 1807 - 1811, třetí ročník - metafysiku - studoval již v Praze a tu i filosofii (1811 - 1812) a práva (1813 - 1816). Jako syn chudého polorolníka a polohutníka těžce si vydělával na živobytí a studia, přece však zřejmě velkým nadáním i pílí překonával strasti, ale nepřekonal je. Jeho tělo podlehlo plicní chorobě. Zemřel v pražské nemocnici U milosrdných bratří dne 10. února 1834 o druhé hodině odpolední.

K průkazu podezření, že Josef Linda byl spolupadělatelem rukopisu Královédvorského a nejvíce Zelenohorského, je zvláště důležité znát jeho věk v době, kdy rukopisy byly objeveny (RKD 1817, RKZ 1818). Ale rok jeho narození je v literatuře dosud udáván velmi různě: Jungmann v Historii literatury české (1825) a Riegrův Slovník naučný (1865) datum Lindova narození neuvádějí vůbec, vědci Šembera a Hanuš uvažují o roku 1793 nebo 1794, Novák a Ottův Naučný slovník a další literatura tradují Lindovo narození v roce 1789. Teprve J. Volf prokazoval že se Linda narodil roku 1792 a zaznamenávají to již Dodatky Ottova naučného slovníku. Takže teprve P. Václav Prošek, nynější farář v Nových Mitrovicích (psáno r. 1939, pozn. RR) vypátral a určil toto datum zcela jistě. Poslouží to současně za příklad, s jakou nutnou opatrností používat matrik, které bývaly doplňovány, nebo dokonce celé psány později - podle lidské paměti:

V době narození budoucího poety Josefa Lindy byl v letech 1788 - 1799 v Nových Mitrovicích farářem P. Jan Studenský. Týž pro svůj vysoký věk matriky nepsal, teprve po jeho smrti byly doplňovány. Tak podle pouhé ústní tradice - byť tenkrát velmi nedávné - bylo do matriky zapsáno chybně i Lindovo narození. Čteme zde, že se narodil Emanuelu a Dorotě Lindovým v říjnu roku 1789 syn Josef, potom v červnu 1792 syn Jan a pak ostatní děti. V matrice zemřelých ale čteme, že v červnu 1794 umřel těmže rodičům syn Jan ve věku 4 let. To je důležitý fakt - kdyby se r. 1792 narodil skutečně Jan, jak je v matrice zapsáno, nebyly by mu za dva roky při úmrtí již 4 léta. Je tedy pravděpodobné, že prvorozeným synem nebyl Josef, nýbrž Jan - a tím i odhad Janova úmrtního věku v roce 1794 je přibližně správný, kdežto Josef Linda přišel na svět v červnu roku 1792 a v matrice je k tomuto datu zapsán omylem Jan.

Shrnuji tedy svůj příspěvek k dějinám Lindova rodu a původu, o němž však sotva dozvíme se někdy více - do závěru, že básník Josef Linda pocházel z rodu po otci původně německého, dosazeného na začátku 18. století do Nových Mitrovic a rychle zde počeštěného a že se zde narodil v měsíci červnu roku 1792.

O Lindovi v roce 1917 vydal J. Langner knížečku nazvanou Zapadlý hrob a také A. Berndorf v Posledním písmákovi r. 1933 o Lindovi praví, že je básníkem zapomenutým. Nejosudovější na Lindově osobnosti je to, že pro podezření, byť sebeodůvodněnější, ze spoluúčasti na Rukopisech - je opomíjeno, ba i znehodnocováno jeho hlavní životní dílo, které i při kratičkém Lindově životě je podivuhodné: Jeho „Záře nad pohanstvem“ je prvním skvělým historickým románem českým, jímž v letech 1818 - 1819 pozvedl novinářskou úroveň Císařských královských pražských privilegovaných novin. A v neposlední řadě právě jemu připisované básně v Rukopisech prokazují jeho skvělé nadání a mistrovství básnického genia. Vděční rodáci přičiněním P. Václava Proška vsadili v roce 1934 pamětní desku na Lindovo rodné stavení čp. 15 v Nových Mitrovicích.
 

„Příčiny letošních velikých větrů. Jakž by se nemělo větru nabrat, když nyní tolik větrníků a větrnic na světě jen samý vítr dělá? Tolik darmotlachů mluví jen do větru, z jejich řečí co jiného se dělá než jen vítr? Je také na světě přemnoho nadýmavých měchů a což ty jiného dělají než jen vítr? Co lidu na světě, z nichž jeden druhému snaží se ten trochu živobytí sfouknout, ten kousek chleba odfouknout, ledacos vyfouknout, lecos leckam zafouknout, mnohý poctivý také usiluje mnohému zpozdilci hlavu trochu profouknout, mnohý mnohého jedovatě ofouknout, sobě ledacos přifouknout, jiného podfouknout. A co z toho všeho přichází, než jen samý vítr, vichr, vichřice, bouře ...“

(Fejeton od Josefa Lindy, 1818)

 

Ludvík Lošťák (básník, hudebník a skladatel)

Svéráznou osobou české hudební publicistiky na konci 19. století byl pověstný Ludvík Lošťák (1862 -1918), autor celé série článků, vydávaných pod názvem Chromatické hromobití, jež nechal dopadat na své současníky. Nadaný, avšak nevyhraněný a nestálý žák Antonína Dvořáka se stal kuriozitou, jeho mnohdy výstižné soudy jsou však poučné a ve své době sehrály roli jakéhosi katalyzátoru veřejného mínění. Lošťák měl spadeno na kdekoho, přímo trnem v oku mu byl Karel Kovařovic. Důvod je nasnadě: Kovařovic odmítl Lošťákovu operu Furianti. Lošťák ovšem skutečně nebyl Janáček, jehož Pastorkyňa nakonec na Národním divadle - a nejen tam - zvítězila. Zatímco Kovařovicovi Psohlavci sklízeli vavřín za vavřínem a podle Lošťáka "tento veliký úspěch musel překvapit autora samotného, neboť jistě musel cítit, že ve skutečnosti tuto slavnou operu složil Jirásek, libretista Šípek ji inscenoval a on - slavený mistr - ji pouze zinstrumentoval", Lošťák sám byl jako skladatel zneuznán. A tak vrhal jedovatou slinu na všechno, v čem viděl příčinu svého pokoření: "Dirigentská pověst Kovařovicova, tak jako jeho sláva skladatelská, spočívá na velice mělkých a vratkých základech a jest velikou společenskou lží! Kovařovic jako dirigent má pouze jednu znamenitou vlastnost: jemný smysl pro vybroušení jemného detailu. A toto jeho lpění na maličkostech jest jednou z příčin, proč operní repertoár Národního divadla má čilost leklého kapra." Doklad, že kde nastoupí nedostatek sebekritického pohledu, zášť a závist, končí umění - i humor.

 

Ludvík Lošťák - Znělka (sonet ze sb. Básně, 1891)
18.5.2008 01:39 | Ludvík Lošťák | Sonety

Já vidím Tě, jak dumáš u klavíru,
jak z dřeva, ze strun kouzlíš tóny,
a slyším té Tvé mladé duše stony,
jak plují s písní v harmonickém míru.

O slyším Tvoji Musu, Tvoji Lyru,
jak hučí, lká se hřbitovními zvony,
ba slyším želet ty Tvé bolné nony,
neb hledáš jako Lenau boha, víru.

Ty toužíš v hvězdách najít Tvůrce světa,
a písní rozehnat chceš s čela vrásky,
s ní bouřit ze snů věky, prchlá léta,

s ní hory strmé drtit v malé částky,
neb znát chceš, člověk bůh-li je, či sketa;
Ty toužíš pravdu znát?.. Jdi, ptej se lásky!

Více zde...

 

Významné osobnosti pohřbené na Olšanských hřbitovech
(podle knihy Petra Kovaříka Klíč k pražským hřbitovům).
Římská číslice označuje úsek hřbitova I - X a I. a II. ob, arabská oddělení příslušné části, poslední je číslo hrobu, UH je urnový háj.

 

Lošťák Ludvík (1862 - 1918), básník a skladatel, I. ob, 7, 12

Lošťák, Ludvík, skladatel, básník, hudební publicista, narozen 21. 3. 1862, Nové Mitrovice (u Blovic), zemřel 17. 10. 1918, Praha (epidemie španělské chřipky, pohřben na Olšanských hřbitovech v Praze).

Hudbu studoval na varhanické škole v Praze, kde byl spolužákem Josefa Bohuslava Foerstra. Pobýval 1887–90 v Londýně, po návratu byl učitelem a lektorem angličtiny (napsal učebnici, kterou vydal v Praze B. Kočí). Zprvu znám jako básník, prudce se dožadoval provedení svých skladeb (viz jeho Zaslána v Daliboru 18, 1896, s. 193–194 a 293). Po neúspěchu svých skladatelských počinů se věnoval literární činnosti ať již básnické či kriticko-polemické. Své literární práce vydával vlastním nákladem nebo u B. Kočího, patřily k nim tituly Píseň bohatýrská (1904), A tak jsem žil (autobiografický deník, 1905), Chromatické hromobití (2 sešity, Praha, vlastním nákladem 1903, soubor článků a statí: I. O. Hostinský, II. Z. Fibich, III. A. Dvořák, V. Blodek, K. Šebor, IV. K. Kovařovic, V. V. Zelený, Em. Chvála, Otevřený list K. Knittlovi, Morava, Jak se u nás vraždí), Ve vlasti tichošlápků (Praha 21918). Z literární tvorby dále Básně (1891), Tři noci u mrtvoly (1894), Píseň nadšená (1895), Píseň bohatýrská (1904), Nápěvy v mol (1905), Na věčnosti (1906), Požáry krve (1911), Demokracie vítězná aj.

Zkomponoval klavírní skladby (op. 10) i skladby orchestrální. K nim patří předehra k Šubrtově hře Probuzenci (1886), předehry Es dur a B dur, Píseň vítězná (1896), Národní dumy (1897), Rapsodie; pochvalu v kritice F. X. Šaldy zaznamenal instrumentální „hudební epos o pěti větách“, fantazie Píseň vítězná (provedena sokolským orchestrem za řízení Karla Šebora v Rudolfinu 10. 11. 1896). Hlavními díly byly opery Selská bouře (podle Šubertova Jana Výravy, libreto Jaroslav Kvapil, 1897, provedlo Národní divadlo 26. 4. 1899) a Furianti (podle Stroupežnického Našich furiantů, libreto Adolf Wenig, 1902, přepracováno 1904).

Vzbudil v počátku své hudební činnosti pozornost zformováním skupiny pod patronací hudební komise Sokola pražského, jejímiž členy byli mj. Karel Bautzký, Karel Emanuel Macan, Karel Moor. Ukázalo se však, že ani on, ani ostatní nedokázali přetvořit v životaschopná umělecká díla manifest, který Lošťák otiskl jako Otevřený list mladé hudební generaci v Čechách a na Moravě (Dalibor 18, 1896, s. 193–194); viz též jeho článek Mládí v hudbě (Naše doba 4, 1896/97, č. 3, s. 283, oddíl Zprávy); hudební historiografie hovoří o „gestu jepičí životnosti“ a konstatuje, že pod radikálními hesly se skrýval maloměšťácký konzervativismus. Sám Lošťák chtěl navazovat na Antonína Dvořáka a mířil k lidovosti, jeho hudba se však vyznačovala nevelkou invencí a přílišným lpěním na jednoduché homofonii. Ve svých vyostřeně polemických či přímo pamfletových statích vystupoval Lošťák proti wagnerianismu, tedy i proti Otakaru Hostinskému a jeho vysokému hodnocení hudby Zdeňka Fibicha, a zejména tvrdě (z osobních důvodů, konkrétně kvůli neuvedení opery Furianti na Národním divadle) proti Karlu Kovařovicovi. Krátkodobé horování F. X. Šaldy a některých dalších představitelů dobového uměleckého kvasu pro Lošťáka bylo dáno tím, že v něm viděli možného hudebního souputníka. Šaldu, který tento svůj omyl v hodnocení zaplatil tím, že o hudbě na desetiletí přestal psát, zaujalo zprvu na Lošťákovi „úsilí o obzvláštní hudební plnost a sílu, o národní barvitost a elementární spontánnost“, a též Lošťákova vášeň pro polemiku (ta Lošťákovi vynesla časté označení „enfant terrible“ české hudby či kultury zlomu 19. a 20. století).

Literatura:

I. Lexika
Srb-Debrnov, Josef: Slovník hudebních umělců slovanských (rkp.).
ČSHS.

II. Ostatní
Dalibor 19, 1897, s. 31 a 21, 1889, s. 152.
Národní listy 19. 11. 1897 a 25. 4. 1899.
Schauer, Hubert Gordon: Ludvík Lošťák, Básně" (Literární listy 12, 1891, s. 257—258).
Nekrology v Hudební revue 12, 1919, s. 64, Smetana 9, 1919, s. 13, Arne Novák v Lumíru 47, 1919, 47–48.
František Xaver Šalda v Die Zeit. Wiener Wochenschrift für Politik /etc./, 6. 3. 1897, s. 154–156; česky jako Mladá hudební generace v Čechách, Souborné dílo F. X. Šaldy 13, s. 230–235; zde i další komentář).
Kovařovic, Karel: K otázce dramaturgie operní (Praha, Bursík a Kohout 1904).
Kvapil, Jaroslav: O čem vím (Praha 1932).
Bělohlávek, Bedřich: Masaryk a hudba (Praha, L. Mazáč 21936).
Foerster, Josef Bohuslav: Poutník (Praha, L. Mazáč 1942, s. 196).
Nejedlý, Zdeněk: Opera Národního divadla do roku 1900 (Praha 1935).
Dušek, Bohumil: Ludvík Lošťák a jeho místo v kulturních dějinách našeho národa (rkp.).
Dějiny české hudební kultury 1890–1945, díl I. 1890–1918 (Praha, Academia 1972).
Hudba v českých dějinách od středověku do nové doby (kolektiv, Praha, Supraphon 1983).
Pečman, Rudolf: „Všechny cesty vedou k životu“. F. X. Šalda a hudba (Zápisník o Šaldovi č. 13, Praha: Společnost F. X. Šaldy 2004, zvláště s. 12 ad.

Ivan Poledňák